Alexander Mikšovic
Záplavu populárně naučných příruček pro obor cocktailové kultury lze rozdělit na dva hlavní – zjevně nesymetrické – proudy. Pro ten první, výrazně mohutnější, je příznačný až únavně jednotvárný vzorec: stručně o pracovních nástrojích (obvykle bez podrobnějšího návodu k použití), heslovitě o hlavních přísadách, pár slov o optice cocktailů a pak výčet receptur doplněný snímky, které čtenáře leckdy uvrhnou ve zmatek, protože není schopen vyrobit drink jako na obrázku. Ten druhý přináší – stručně řečeno – „příručky jinak“. The Art of the Cocktail opatřený kratičkým úvodem od Salvatora Calabreseho je právě ten případ.
Stačí knížku otevřít a zdá se, že je jednoznačné, pro koho je: pro amatéry doma. A tak hned za Salvatorovým emocionálním pohledem na bartendera, který používá sklenku jako malíř plátno a ingredience jako malíř barvy, aby vytvořil „tekutý obraz cocktailu“, se čtenář orientuje ve specifikaci používaných objemů (objevuje rozdíl mezi jiggrem ve Spojeném království a ve Spojených státech a zjišťuje, kolik „mil“ se vejde do lžíce nebo lžičky) a především má příležitost si osvojit The Ideal Order, postup výroby míšeného nápoje v osmi krocích počínaje vychlazením sklenky a konče jeho servisem.
Výčet technik míchání a sklenek a stručný soupis výrazů barmanského žargonu pak předchází stěžejní části publikace, která především popírá svůj název. Podle mého soudu to totiž není knížka o „umění cocktailu“, nýbrž o „umění a cocktailu“. Autorka Charlotte Trounce, která – nepochopitelně – není výslovně uvedena na titulní stránce příručky, je ilustrátorkou a designérkou a jejím hlavním přínosem jsou definice zvláštností tvorby určitého umělce a jejich promítnutí do působivé ilustrace a konečně snaha inspirovat autora receptury míšeného nápoje, který ostatně také není jmenován, k přípravě cocktailu, který těmto zvláštnostem prokazatelně odpovídá. A právě v tomto momentu se z příručky pro amatéry stává užitečný zdroj informací pro profesionály.
Tak třeba hned Dalí Wallbanger. Příběh nadrátovaného surfaře a cocktailu na bázi vodky, jenž je po něm pojmenován, je notoricky znám. Ale přidáním špetky cayennského pepře se receptura dostává na oběžnou dráhu jednoho z otců surrealismu; Salvador Dalí formuloval ve své knížce Les Dîners de Gala předpis na Casanova Cocktail, v němž právě tento pepř hraje důležitou úlohu. Příležitost použít poznámku na toto téma při servisu standardního nápoje hostovi bych si určitě nenechal ujít.
Pablo Pisco Sour by byl klasickým sourem na bázi peruánské pálenky, kdyby receptura neobsahovala navíc střik absintu. Spojení s Pablem Picassem je naprosto věrohodné. Španěl a kroužek jeho přátel holdovali „zelené víle“ a malíř sám namaloval několik obrazů pijáků absintu a v roce 1914 dokonce odlil a ručně koloroval šest kubistických bronzových objektů nazvaných Sklenice absintu. Bylo to krátce předtím, než francouzská vláda postavila absint mimo zákon. Už se asi nikdy nedozvíme, zda byly Picassovy plastiky aktem uměleckého vzdoru nebo bohémského loučení.
Zvláštní pozornost zasluhuje konstrukce názvů receptur, které jsou – řečeno pobarmansku – twistem základních předpisů. Tak se setkáváme s Duchampagne 75, což samozřejmě není nic jiného než twist vynikajícího šampaňského cocktailu French 75, při jehož dokončení je použito růžové šampaňské a výsledek je pojmenován po Marcelu Duchampovi, francouzském malíři a šachistovi, který větší část života prožil ve Spojených státech, nebo s Wassail Kandinski, což je názvoslovná hříčka, která spojuje poměrně komplikovaný teplý míšený nápoj (wassail bowl) se jménem Wassily Kandinského, význačného původem ruského malíře abstrakce. Samozřejmě nemůže chybět Bellini; v tomto případě si autorka odpustila jakýkoli twist, protože cocktail na bázi rozmačkaných bílých broskví doplněný proseccem je sám o sobě uměleckým dílem, jež zářivou růžovou barvu odvozuje od obrazů italského malíře 15. století.
Negrona Lisa je ve skutečnosti klasické Negroni; přínosem knihy je připomínka, že se cocktail zrodil v rodišti Leonarda da Vinci, což si možná barman hned tak neuvědomí (a jako informaci jistě ocení), a právě tak Same Again, Andy? je standardní Bloody Mary, jež je na obrázku podávaná v plechovce od Campbell’s Soup, kterou jednou pro vždy zvěčnil Andy Warhol. A je to název, ve skutečnosti otázka, kterou používají barmani, když nabízejí hostovi, aby objednávku „otočil“, která opět vrací knihu zpátky do stopy. Plechovka se dá sehnat v amerických obchodech se suvenýry a Bloody Mary si v ní dovedu velmi dobře představit.
Některá spojení umění a cocktailu jsou subtilní a obrázek cocktailu poněkud odsouvá recepturu stranou. To je případ Piña Pissarro, kde je ve hře pro malíře typická jemná hnědá barva a okr, a Swiss & Sour, drinku podávaného atypicky v cocktailce, která má však povrchově deformovanou nožku ve stylu Alberta Giacomettiho.
Vrcholným zážitkem knížky bude pro mnohé Perfect Composition, což není ve skutečnosti nic jiného než Martini; tady hraje hlavní roli kresba, jež je inspirována Pietem Mondrianem a jeho liniovým minimalismem. Pokud si čtenář této recenze žádá potvrzení užitečnosti knížky, pak nechť nalistuje stranu 79. Jistě, není to publikace pro kohokoliv. Ale ten, kdo je zvyklý být hostovým partnerem, ji pravděpodobně ocení, protože rozšiřuje náměty k rozhovoru a rozšiřuje jeho obzory.
