Alexander Mikšovic
Záplava odborných příruček, které se v současnosti valí přes hlavy barmanů a dalších specialistů v segmentu nápojové gastronomie, vede zájemce o odborné vzdělání stále častěji k rezignaci na literaturu a spoléhání na životadárné zdroje označované příhodně jako „vyhledávače“. Proč ne. Tu a tam se však objeví knížka, která láká k rehabilitaci literatury. The Gin Dictionary z pera Davida T. Smitha je podle mého soudu jednou z nich.
Už její první věta uchopí čtenářovu pozornost a ne a ne ji pustit: „Gin je vzrušující téma, jež tkví jednou nohou v minulosti a druhou v budoucnosti.“ Hned o řádku dál pak připomíná, že přitom „na konci 20. století byl jednoduše ignorován“. Je Davidovi polehčující okolností, že vzápětí přiznává, jak se i jeho přístup k jalovcové měnil. V roce 2005 zaznamenal na svém soupisu degustovaných ginů stý přírůstek; do data vydání knihy – 5. dubna (apríla) 2018 – to přivedl k tisíci pěti stům vzorků z padesáti zemí.
Recenzovat jeho práci není jen tak. Nakonec jsem se rozhodl pro nepříliš obvyklý postup, tzv. SWOT analýzu, jejíž princip je dnes již znám mnohým z nás. Zkoumání silných a slabých stránek, příležitostí (a to třeba i promarněných) a hrozeb (možná ne příliš patřičný výraz, neboť hrozbu lze eliminovat v případě knih jednoduše tím, že je zavřeme, odložíme, případně někomu darujeme) slibuje pomoci s utříděním pohledu na příručku, jež má z každého šuplíku něco, přičemž – a to říkám rovnou, abych nedejbože čtenáře neodradil – ony silné stránky a příležitosti bezpečně převažují.
STRONGS
The Gin Dictionary je bezpečně pevný v kramflekách přesně v té oblasti, kam programově míří, ve zbožíznalství. Vévodí jí důvěryhodné definice dvanácti hlavních typů ginů, s nimiž se lze dnes setkat. Jistě, v případě compounded ginu se pod čtenářem země nezatřese, to je pojem celkem dobře známý, ale co takový alpine gin typický pro německy mluvící země, Švýcarsko a Skandinávii, kde sázejí na silné jalovcové patro a spíše přehlížejí to citrusové? Nebo bush gin, jenž povstal z darů divoké přírody Austrálie a sází na zhusta endemické botanicals, přičemž se neváhá opřít o vinný destilát jako jeho lihovou bázi? A kdy jste slyšeli o Vilniaus Džinas, litevském ginu, který teprve v roce 2014 ztratil geografický status, a to jen proto, že výrobce odmítl poskytnout informace o jeho – tajném – složení?
Jistě, můžeme se možná pousmát nad pojmem transatlantic gin, pojmenovaný po transatlantickém přízvuku filmových hvězd jako Katharine Hepburn či Cary Grant, a stejně vtipným popisem možná vůbec prvního takového produktu v subkategorii, ginu Junipero od Anchor Distilling v San Franciscu: „… London Dry gin, který se přestěhoval do Kalifornie, opálil se na zdejším slunci a začal se balit po šesti láhvích.“ Může to znít až potutelně, ale čtenář se alespoň pobaví. Ale především připraví na případné diskuse s hosty, při nichž bude schopen být poučeným partnerem.
WEAKS
Ironií osudu informace zrovna z oblasti cocktailové kultury jsou tu a tam diskutabilní. Možná, že by bylo přesnější napsat neúplné. Přinejmenším prozrazují, že právě tato sféra není Davidovým šálkem kávy. V hesle Diamond method (stručně řečeno: všechno, s čím a z čeho namícháte Dry Martini – až na vermut – vymražte) mi chybí odkaz na Luise Buñuela a jeho „všechno den předem strčte do mrazáku“.
U popisu French 75 postrádám zmínku o anýzovém závoji, bez něhož je tento skvělý šampaňský cocktail jednoduše pouze (s prominutím) Diamond Fizzem. U Gibsonu a právě tak u Gimletu je zarážející rigoróznost, s níž David prezentuje historický rámec zrodu obou cocktailů, a to především jména, jež inspirovala jejich tvůrce k jejich pojmenování.
Do určité míry nepochopitelné je zařazení některých hesel, jež nemají k ginu nijak podstatnou vazbu. Pozastavil jsem se především nad Chartreuse. A naopak, postrádám ginger beer a zmínku o anetholu v hesle o louche effectu. Davidovi popsané drobné vady na kráse odpouštím. Konečně, který recenzent si nechá ujít příležitost autora trochu pošťuchovat?
OPPORTUNITIES
Tady vychází naše SWOT analýza pro autora knihy dobře. Neopomenul např. zařadit heslo Gin Tonica, které se dobře vypořádalo se současným servisem Gin ’N Tonicu i mimo Španělsko. Nejsem fanouškem GT v jiné sklenici než v důstojném tumbleru, ale budiž, vývoj je vývoj. A samostatné heslo je potřeba.
Zajímavé a pro leckoho možná objevné bude heslo Martini gadgets, jež se zabývá různými špumprnáglemi při servisu Dry Martini cocktailu, zejména řešením poměru ginu a vermutu, ať už to byly speciální váhy, injekční stříkačka či Thexton Gourmet Martini Tester, jenž byl schopen rozhodnout pomocí barevných kuliček, zda je cocktail suchý, extra suchý nebo prostě jen – normální.
Červený puntík pak uděluji Davidu T. Smithovi za heslo Terroir. Můžeme si říkat, že je módní, trendy, zneužívané. Ale autor na konkrétních příkladech ukazuje, jaký a kde je zdroj, jenž opravňuje k určení osobitých vlastností určité značky/značek ginu.
THREAT
Ne, ne, singulár mezititulku není nedůsledností recenzentovou. Hrozba The Gin Dictionary tkví nikoli v knize samotné, ale v tom, že si ji nepřečtete. Protože kde jinde zjistíte, že Plymouth gin už také ztratil geografické určení?
Smith, David T. The Gin Dictionary. Illustrated by Stuart Patience. London: Mitchell Beazley, 2018
