Alexander Mikšovic
Před sedmdesáti lety, přesněji 13. dubna 1953, se objevil na pultech knihkupectví ve Spojeném království román Iana Fleminga Casino Royale. Spisovatel v něm představil světu Jamese Bonda, jehož o pár let později charakterizoval slovy: „Drsný světák. Tajný agent. Chlap, který je pouhou siluetou.“
007 dodnes přitahuje pozornost literárních kritiků, stejně jako historiků orientovaných na moderní dějiny (Martin D. Brown, který přednáší historii na londýnské Richmond: The American International University, například připravil nedávno do tisku sborník esejů týmu vědců o Jamesi Bondovi jako jednom ze symbolů studené války). Dílo Iana Fleminga však právě tak nenechává v klidu odborníky, kteří se ať prakticky nebo teoreticky zabývají gastronomií vůbec a cocktailovou kulturou zvláště. K nim bezesporu patří barmani.
Roztroušená příručka
Ian Fleming publikoval dvanáct románů a dvě sbírky povídek. Vedle 121 zmínek o šampaňském, 77 objednávek whisky a dohromady 70 citací ginu a vodky působí cocktaily tak trochu jako chudý příbuzný, nota bene roztroušený po jednotlivých titulech. Na druhé straně ale jako fenomén zpravidla přesně definovaný, takže barmany láká k následování a snaze dosáhnout autentického nápoje „jak ho pil 007“.
S některými tituly nejsou potíže. Proč také. Americano bude vždycky založeno na Campari Bitter a vermut host zpravidla nedefinuje. Zcela odlišná situace nastane při objednávce Old Fashioned Cocktailu. James si potrpěl na bourbon Old Grand-Dad a s ním bývají potíže. Jednak jde o prémiovou cenu, která převyšuje běžné – jinak velmi dobré – značky, jednak se občas hůře shání. Kritická situace pak může nastat, když přijde řeč na zprvu bezejmenný cocktail, jenž – především díky filmové větvi a jevu nazývanému product placement – zkorodoval na „Vodka Martini, protřepat, nemíchat!“
Vesper
Agent 007 drink poprvé popsal barmanovi slovy: „Tři díly Gordon’s, jeden vodky, půl Kina Lillet. Protřepávejte to, dokud to nebude ledově studené, a pak přidejte velký tenký řez citronové kůry. Máte to?“ Poté, co se James dlouze napil, ocenil barmana: „Výborný, ale kdybyste použil vodku pálenou z obilí místo z brambor, byl by ještě lepší.“
Ian Fleming to nemyslel zle, konečně v době, kdy Casino Royale psal, neměli barmani s autenticitou problémy. Gordon’s Gin měl stále 47,3 % obj. alkoholu, s jediným centilitrem vodky a jejím surovinovým původem si nikdo nelámal hlavu a v roce 1986, kdy došlo k úpravě obsahu cukru v Kina Lillet a jeho přejmenování na Lillet Blanc, cocktaily všeobecně poutaly pozornost spíše světáků, kteří si pamatovali časy, kdy se pily Dry Martini, Manhattan a v létě na plážích Karibiku možná Daiquirí Natural.
Zcela jinak je tomu dnes. Gordon’s s tradiční voltáží se ve střední Evropě nevyskytuje; jistá šance bývá v duty-free obchodech. Lillet Blanc je podezřelý z „jinakosti“ a řada barmanů ho nahrazuje italským Cocchi Americano. Prý je blíže původnímu Kina Lillet. Nabízí se otázka, kolikrát se běžnému hostovi podařilo porovnat originál s pozměněným následníkem. S ohledem na množství („half a measure“ :-)) mi přijdou tyhle starosti zbytečné.
Nejen tichá vzpomínka
Flemingovy romány nejsou „učebnicí cocktailové historie“. Jsou cenné stejně nenápadnou jako trvalou pozorností, jež věnují míšeným nápojům, na které dnes za úporné snahy prezentovat den co den „signature cocktails“ máme tendenci zapomínat, ať už to je Black Velvet, Alexander nebo třeba Stinger či Brandy & Ginger Beer. A popravdě: Kdy jste naposledy cáknuli angosturu do vodky s tonikem?
Leccos nasvědčuje tomu, že hosté nejsou k těmto a dalším bondovským titulům neteční. InBar and Restaurant, sesterský časopis tohoto čtvrtletníku, přinesl ve svém posledním čísle stručnou zprávu o ROKU*007, celoročním svátku připomínajícím v pražském baru Bugsy’s sedmdesát let od okamžiku, kdy první čtenáři četli nezapomenutelné představení agenta, který neexistoval: „Bond. James Bond.“ Vesper představuje 40 % objednávek z barového BONDMENU!
