Alexander Mikšovic
Recenzovaný titul, MANUÁL KAŽDODENNÍHO PIJÁKA (v originále Everyday Drinking) Kingsley Amise, představuje sice jeden svazek, ale jsou to vlastně knihy tři, lépe řečeno tři sborníky sloupků, které v letech 1971 až 1984 psal romanopisec a básník – povýšený za svou literární činnost do šlechtického stavu – pro britské noviny. V roce 2008 vydalo soubor textů nakladatelství Bloomsburry, aniž do nich editoři jakkoli zasáhli.
Části nazvali O pití, Každý den skleničku a Máte nalito?
O pití
Devadesát stran zahrnuje takové provokativní sloupky jako například Skrblíkův průvodce, Kocovina, Ochmelka na dietě, Jak se neožrat. Ty ovšem nejsou důvodem zařadit titul do našeho cyklu opožděných recenzí. Důvodem není ani autorova sžíravá kritika britských pubů v první polovině osmdesátých let, kdy do nich pronikla hlučná hudba z juke boxů a třesk hracích automatů, jež rukou společnou a nerozdílnou překážely hostům v rozhovoru; po čtyřiceti letech tento nešvar překáží řadě hostů – čest výjimkám – dodnes a všude.
Důvodem jsou Amisovy postřehy a zkušenosti, jež mohou přispět k odbornému rozvoji profesionálních barmanů. Autor jedním dechem rehabilituje nejrůznější visačky na hrdlech láhví a všelijaké skládačky představující výrobcem jeho produkt; zdůrazňuje, že uvedené texty od pramene mohou být zdrojem důležitých informací, jež barmanovi slouží při komunikaci s hostem, aby vzápětí utrousil radu, jak vyždímat z citronu co nejvíce šťávy: vložit je na chvíli do nádoby s horkou vodou.
Následuje řada O. P. (obecných pravidel). Jak to autor míní, je zjevné na skvělé pasáži o Dry Martini. Doporučuje v ní například použít pro servis raději menší sklenky; ve větší sklenici drink ztratí svěžest a oteplí se dřív, než se host propije do dna. Co se týče teploty, přidává ještě – pro řadu z nás, praktikujících barmanů – kontroverzní, ač vcelku racionálně podloženou radu: Nechte po namíchání koktejl v míchací sklenici dvě, tři minuty odpočinout. Z toho vyvozuje O. P. 3: Důležitější je, aby chladný nápoj byl co nejchladnější, než aby byl co nejkoncentrovanější.
Autorův smysl pro detail potvrzuje i subtilní postřeh, jímž nabádá profesionální i amatérské barmany, aby pro Dry Martini použili raději italský suchý vermut než francouzský – a co si budeme povídat, klasický – francouzský Noilly Prat, který dává koktejlu tmavou barvu, takže vypadá méně suchý, než ve skutečnosti je, a zároveň má příliš výraznou chuť.
Pročíst tuto část velmi pozorně znamená nejen rozšířit si znalosti, ale nahlédnout na způsob, jak lze o všem, co s koktejly souvisí, uvažovat.
Každý den skleničku
Velkým námětem pro Kingsley Amise je Bloody Mary. Její recepturu po zmínce v části předcházející podrobně probírá i v druhé, Každý den skleničku. Jedním dechem se přiznává, že Docela nedávno (v osmdesátých letech – pozn. AM) i mě zasáhla současná koktejlová renesance…těžko jí uvěřit, ale zdá se, že k ní opravdu došlo. Koktejly mi vždycky byly sympatické, protože sebou nesou všelijaké míšení ingrediencí, zajímavé experimentování, práci se speciální výbavou, nekonečné ochutnávky a nakonec nároky na správný způsob servírování. Na dalších stránkách ilustruje, jak tato slova míní, právě pokud jde o Bloody Mary.
Kingers, jak ho nazývali dobří přátelé, či King, jak ho oslovovali velmi dobří přátelé, nebyl troškař a drink připravoval z poloviny láhve vodky, litru tomatového džusu, dvou lžic kečupu (!), po čtyřech lžících pomerančové a citronové šťávy, lžíce worestershirské omáčky, lžičky cerelové soli. Složení drinku vehementně obhajoval: Pomerančová šťáva změkčí kyselost šťávy citronové, čemuž napomůže i cukr v kečupu. Postačí levná vodka, ale tomatový džus kupte jen ten nejdražší. Žádná umělá ochucovadla. Jiné návody předepisují tabasco, kajenský pepř a podobné ostré příměsi. Lepší se jim vyhnout – nápoj pak může být moc ostrý.“
Vyzkoušel jsem to. Nezapomenutelné stejně jako popis Amisova Singapore Slingu, který je kompozicí nikoli jedenácti ingrediencí, jež používají v kolébce nápoje, hotelu Raffles, ale kombinací dvou dílů ginu, jednoho cherry brandy a tří čerstvé pomerančové šťávy. Ověřil jsem i tohle a hlasuji pro.
Máte nalito?
Závěrečná část na osmaosmdesáti stranách nabízí kvízy, na nichž si lze ověřit úroveň vašich současných znalostí. Upřímně: raději se testům vyhněte, pokud si nejste jisti, co bylo nejdůležitějším výsledkem bitvy u Cullodenu či proč likér z armaňaku, medu a bylinek připomene pelotu. Trpělivě jsem je zkoušel na sobě a na základě svých chabých výsledků žasnu, jak si mohu dovolit psát padesát let o alkoholu. Ale vážně. Přeci jen si je projděte – a pak porovnejte svoje odpovědi s autorovým resumé. Někdy se to tváří v tvář hostovi může hodit…
Ale abych se jen neklaněl vrbičkám…Sir Amis má naštěstí sem tam také nějaký ten úlet, takže patří mezi nás, kteří je máme občas taky. Jeden – tequila se destiluje ze šťávy jistého kaktusu – po letech opravil – kaktus to není, jen tak vypadá. Mezcal píše mescal (pokud to ovšem nejde za českými překladateli nebo korektory v tiskárně). Právě tak nevím, kde vzal informaci, že Bourbon whiskey může zrát od jisté doby (mějte stále na mysli, že texty psal do poloviny osmdesátých let) v použitých sudech.
Amis je také leckdy značně rezolutní ve svých soudech. Tak Emburyho, autora The Fine Art of Mixing Drinks (recenzovali jsme ji v této rubrice v červnu 2015) chválí za příjemně družný styl knihy, ale připomíná, že tu a tam šlápne vedle; šťouchne si do amerického herce …mám Ameriku rád, ale se zemí, která zrodila Woody Allena, nemůže být všechno v pořádku. Na dalších stránkách je právě tak nekompromisní: nedat si po italském jídle skleničku grappy pokládám za vyloženou pošetilost. S lecčíms nesouhlasím, leč pod jednu větu bych se bez váhání podepsal: Silné drinky vyvolávají silné emoce!
