Alexander Mikšovic
Když v roce 1997 vydali Svojtka a Vašut Umění koktejlu, čtenář se v knížce o Daiquirí dočetl: „Traduje se, že receptura vznikla v devadesátých letech minulého století, kdy ředitel malého dolu v Daiquirí (provincie Oriente) používal pro občerstvení svých hostů místo whisky směs bílého kubánského rumu a šťávy z limet lisované jeho sluhou.“
Přiznám se, že jsem dlouho líčil co nejbarvitěji svým hostům, jak Daiquirí namíchali inženýři – podle první verze Pagliucchi a Cox, podle druhé verze Jennings a Cox. Po letech jsem s hlubokým zahanbením zjistil, že to byl ve skutečnosti jeden člověk, Jennings Stockton Cox. A protože to byl zdroj blízký Bacardí, bylo Daiquirí samozřejmě na jeho bázi.
S dolem je to ještě o něco komplikovanější. Jeden čas panovala všeobecná shoda, že se v něm těžil zinek, pak se hlasovalo pro cín (mělo to logiku; první lihovar Bacardí byl v domě s cínovou střechou), až se zdálo, že definitivně opanovalo scénu železo.
Oficiální brožura Bacardí (tedy jedna z mnohých) popisuje vznik receptury idylicky: „Po odchodu Španělů z Kuby v roce 1898 začali Američané těžit v kubánských dolech železnou rudu (!!!). První výprava byla vedena inženýrem Jenningsem Stocktonem Coxem, jehož sídlem bylo město Daiquirí… Bylo to v horký den pozdního léta roku 1898 (!), kdy Cox utrhl ze stromu poblíž limetu a vymačkal si její šťávu do sklenice. Přidal čajovou lžičku cukru, aby zmírnil její kyselost, dávku Bacardí Superior rumu, aby nápoji dodal říz, a kapku chlazené vody a hrst rozdrceného ledu, aby ho zchladil. Napil se. Perfektní. Svolal k sobě své kolegy a dal jim ochutnat svůj nový vynález. Inženýři všemi hlasy souhlasili, že je ,báječný‘. Nový nápoj se brzy rozšířil po Daiquirí a nedalekém Santiagu, kde Cox a další inženýři trávili víkendy. Kamkoliv přišli – většinou do San Carlos Clubu hotelu Venus – brali sebou svůj vynález a učili místní barmany jeho výrobě…“
Pěkná historka. Jenže při ní nezůstalo. Tady je další: „Bylo to několik let před válkou za nezávislost, kdy tým amerických inženýrů působil v dole na měď nedaleko městečka Daiquirí. Aby byli motivování vykonávat obtížnou a monotónní práci v horku pod karibským sluncem, dostávali nejen dobrou gáži, ale i příděl doutníků a nejlepšího kubánského rumu Bacardí. Jeden z nich, Jenning S. Cox, stále hledal osvěžující drink a začal experimentovat s rumem. Experimentoval, experimentoval, až konečně, v roce 1896 (!) vynalezl svůj oblíbený cocktail vyrobený z Bacardí rumu, čerstvé šťávy limet, cukru a drceného ledu…“ Na téhle historce je nejlepší, že je také z publikace vydané Bacardí. Takže mě začíná děsit Mendělejevova tabulka prvků! Na druhou stranu ať už se v dole těžilo cokoliv, v roce 2017 se vyhouplo Daiquirí Natural na 3. příčku žebříčku padesáti nejprodávanějších cocktailů na světě.
Mlhu nad životopisem Daiquirí se pokusili rozptýlit historici Anistatia Miller a Jared Brown ve spolupráci s Davem Broomem a Nickem Strangewayem. V příručce Cuba: The Legend of Rum přivádějí na scénu Coxova kolegu, inženýra Francesca Domenica Pagliuchiho (sláva, alespoň v něčem jsem se tak moc nemýlil). Ten v červnu 1940 vydal svědectví, jak někdy v letech 1896 až 1898 vyzval při své návštěvě Coxe zorganizovat cocktail time. Gin a vermut potřebné pro Martini nebyly momentálně k dispozici, takže Jennings sáhl po přísadách, jež byly vždy poruce: po rumu, limetách a cukru. Protřepal je v šejkru a prezentoval jako Rum Sour. Pagliuchi nesouhlasil a nadšen novinkou, navrhl název Daiquirí.
Otázkou zůstává cukr. Zatímco brožurka firmy Bacardí prohlašuje doslova: „Originální Bacardí Daiquirí bylo vytvořeno s použitím hnědého cukru,“ kubánský barman Jezús mě kdysi ujišťoval, že by se Kubánci nerafinovaného cukru vůbec nedotkli. Snad že Cox byl Američan…
Čas běžel a o padesát let později, v roce 1948, David A. Embury zařadil Daiquirí, tedy v originále The Daiquirí, do šestice základních cocktailů. A rovnou popisuje recepturu, jež je podle jeho soudu tak dokonalá, že je obtížné ji jakkoli zlepšit: ½ lžičky cukru, šťáva z poloviny limety a 5 cl bílého rumu. A dodává: Daiquirí stejně jako Old Fashioned si zaslouží větší popularitu, než jaké se nyní (1948 – pozn. am) těší.“ A uvádí několik twistů, jak bychom dnes řekli:
Daiquirí No. 2: K základní receptuře přidejte lžičku pomerančové šťávy a několik střiků curaçaa. *
Daiquirí No. 3: K základní receptuře přidejte po lžičce grapefruitové šťávy a maraschina. * Daiquirí No. 4: Místo bílého rumu zlatý a přidat lžičku maraschina. *
Daiquirí No. 5: K základní receptuře přidejte po lžičce maraschina a grenadiny.
Objednat si v havanské Floriditě, která se prohlašuje za kolébku Daiquirí, je ošemetné. Pokud budete na první pohled turista, barman automaticky šmátne po blendru a vytvoří známý nepitelný kopec. Když jsem byl v roce 2006 v baru poprvé, stihnul jsem barmana zarazit. Reagoval velmi přátelsky a zjevně rád, že může šířit barovou osvětu. Prý musím objednat Daiquirí Natural, pak dostanu, co si představuji. Dali jsme se do řeči, on barman, já barman. U třetího Daiquirí se představil jako Leontij. Stín překvapení, jenž mi patrně přeletěl přes tvář, ho nijak nezarazil. Vysvětlil mi, že máma je kreolka, táta sovětský – a v dané chvíli – nezvěstný sovětský plukovník…
Mezinárodní Daiquirí Week, který se letos odehrával od 12. do 21. srpna, přilákal ke cocktailu pozornost barových hostů. Zároveň – tak trochu v druhém plánu – připomněl, že zlatý poklad světové cocktailové kultury má stále co nabídnout.
