„Drsný světák. Tajný agent. Chlap, který je pouhou siluetou,“ krátce agent 007, a jeho přívrženci si připoměli 12. srpna šedesát let od odchodu autora fenomenální románové série k nebeskýmu báru. Děje se to za atmosféry, jež není jeho literární (samozřejmě i filmové postavě) nijak příznivá. Po aférách, jež se provalily v Hollywoodu a přeplavily zatím především do západní Evropy, došla feministkám a nejen jim trpělivost. Slova, jimiž kvalifikuje Vesper Lynd (Eva Green v Casino Royale) Jamese: „Ženy jsou pro vás jednorázové potěšení spíš než smysluplná snaha.“, všechno ještě zhoršuje. Náladu vyjádřila lapidárně rešeršérka BBC: „007 vycházi z módy. Sbohem, Bonde!“
Kdo si Jamese nenechá vzít, jsou gastronomové a lidé, kteří o gastronomii píší. Pro ně je agent 007 průmětem Flemingových gastronomických vzorců, jež budou zkoumat do skonání světa. Tématem nejvděčnějším je bezpochyby signatorní koktejl série pojmenovaný původně Vesper, jenž časem zkorodoval na Vodka Martini, protřepat, nemíchat!
Nedorozumění
Drink, jenž je jednou z právě tak nejproslulejších, jako nejcitovanějších položek dějin koktejlové kultury, představil Ian Fleming v Casinu Royale, kde si ho James Bond poprvé (a na dlouho naposledy) objednává pro sebe:
„Dry Martini. V hlubokém šampaňském poháru.“
„Oui, monsieur.“
„Okamžik. Tři díly Gordon´s, jeden vodky, půl Kina Lillet. Pořádně protřepat, dokud nebude ledový a potom přidejte velký tenký řez citrónové kůry, ano?“
„Zajisté, monsieur.“
Barmanovým souhlasem drtivá většina citací končí, zatímco dialog pokračuje poté, co James výsledek ochutná: „Vynikající. Ale seženete-li obilnou vodku místo vodky z brambor, zjistíte, že je drink ještě lepší!“ Původní vodkou tedy byl produkt, který se nyní povinně označuje podle pravidel EU jako potato vodka; Sean Connery s láhví Smirnoff v ruce je nedorozumění, za nímž hledejme product placement, ekonomické zaklínadlo filmové produkce. Co se týče Kina Lillet, aperitivního vína z Bordeaux, změnil se jeho název na Lillet Blanc a v roce 1986 došlo k snížení obsahu cukru; macerát kůry peruánských chininovníků naštěstí zůstal na plný úvazek ve hře. A Gordon´s gin? V době Flemingovy literární periody se držel 47,3 % obj. alkoholu; v této koncentraci je dostupný jen na některých trzích.
Mlha historická, rozpustná
Po léta jsme věřili, že receptura Vesper vznikla pod rukama Gilberta Pretiho, šéfbarmana baru luxusního londýnského hotelu Duke´s. Vírou otřásly závěry Teda Haigha, uznávaného historika barové scény, jenž zjistil, že neexistuje jediný důkaz o barmanově angažmá v hotelu před rokem 1960. Pokud by měl inspirovat Iana Fleminga, musel by Gilberto stanout za jeho barovým pultem v patnácti letech…
O rozpuštění dalších mlžných závojů se postaral Ivar Bryce, někdejší spolumajitel North American Newpaper Alliance, muž, jehož hledejme za Flemingovým rozhodnutím usídlit se po část roku na Jamajce. Ve svých pamětech You Only Live Once cituje v roce 1975 dedikaci, již mu vepsal autor do výtisku Casina Royale: „Ivarovi, jenž namíchal první Vesper.“
Protřepat? A proč ne?
Není to složení koktejlu, co budí u čtenářů i diváků největší pozornost, nýbrž metoda jeho výroby. Protřepání drinků typu martini ale není zdaleka tak neobvyklé, jak se nám to jeví v dnešní době. Lowell Edmunds, emeritní profesor klasické literatury na Rutgers University v New Jersey, cituje ve své knížce Martini Straight Up dopis Clarence Brighama, ředitele American Antiquarian Society a amatérského historika koktejlů, jenž napsal v listopadu 1948: „Rozhodně si pamatuji, že před takovými čtyřiceti lety se martini i manhattany šejkrovaly.“
V témže roce americký právník a znalec koktejlů David A. Embury publikoval stěžejní dílo The Fine Art of Mixing Drinks (zmiňujeme je v opožděné recenzi v tomto čísle). V něm objasnil, proč protřepávání (shaking) ustoupilo promíchání (stirring): „Skutečný rozdíl mezi oběma metodami je jednoduchý. Protřepáním vznikne studenější koktejl rychleji než promícháním. Jelikož prochlazení je vysoce žádoucí v případě všech koktejlů, dává se protřepání v šejkru přednost. V případě některých nápojů ovšem přichází v úvahu ještě další hledisko, a tím je optická přitažlivost. Podstatnou součástí kouzla takových koktejlů, jako jsou Martini a Manhattan, je jejich průzračná, téměř jiskřivá průsvitnost. Promíchaný koktejl zůstane jasný; protřepaný bude zakalený. Tato matnost po chvíli, co koktejl stojí, sice zmizí, nikdy však nápoj nebude mít onu křišťálovou průzračnost drinku, který byl promíchán.“
Nejen Vesper!
Většina položek Bondova/Flemingova koktejlového menu je odstíněna drinkem, jehož objednávka se v roce 2010 stala 90. nejpopulárnější hláškou z filmů posledního sta let. V literární větvi příběhů je řada koktejlů dalších, jež svědčí o spisovatelově zkušenosti a vyvolávají úvahu, že James Bond byl vlastně Ian Fleming! Konečně vůbec první drink, kterým v Casinu Royale všechno začíná, je Americano (Campari Bitter, vermouth rosso), a není nouze o nápoje na dnešních menu spíše vzácné, jako např. Black Velvet (Guinness, šampaňské) nebo Stinger (koňak, bílý mátový likér).
Ale nic tak nevystihuje, jak se promítají Flemingovy zkušenosti do díla, jako pasáž z Moonrakeru: „M nalil Bondovi na tři prsty vodky z ojíněné karafy. Bond vzal špetku pepře a vhodil ji do sklenice. Pepř pomalu klesl ke dnu, jen pár zrníček zůstalo na hladině. Bond do sebe vodku prudce hodil a postavil sklenici, na jejímž dně zůstal pepřový kal. “To mě naučili Rusové,” řekl omluvně. “Na hladině vodky je vždycky přiboudlina, tedy bývala, když ji špatně destilovali. Je jedovatá. V Rusku, kde se vodka pálí za všelijakých podmínek, si dávají do skleničky trochu pepře, který přiboudlinu pohltí a klesne s ní ke dnu. Zachutnalo mi to a stal se z toho zvyk.”
Trik a jeho vysvětlení pochytil Ian Fleming nejspíš za své první cesty do Sovětského svazu v dubnu 1933 jako zpravodaj Reuters ze soudního procesu se skupinou britských inženýrů. Díky této misi si užil i kaviáru z belugy, jenž byl mezi dvěma válkami v Británii pekelně drahý. Odtud pochází i Bondova mánie hostit jeho přítelkyně právě tímto vynikajícím doplňkem šampaňského.
Účinný zvyk!